23.10. Cesta Eungella - Gunna Go (155 km)

žakaranda mimózolistá - strom původem ze střední Ameriky je v Austrálii oblíbený jako okrasný

23.10. Gunna Go Caravan Park

Gunna Go Caravan Park jsem zvolil k přenocování protože se mi nechtělo jet přes 350 km najednou. Za prvé jsem věděl, že vyrazím později – chtěl jsem se ještě rozloučit s ptakopyskama – a taky jsem musel po cestě zastavit na velký nákup a doplnit potraviny.

Na Gunna Go CP jsem četl samá dobrá hodnocení. Jenže od karavanistů, a je rozdíl zavřít se do karavanu, nebo být ve stanu. Celou noc byl slyšet hluk ze silnice a protivné bylo i silné osvětlení kempu. Roh stanu jsem překryl kusem fólie, kterou jinak používám jako podlážku před stan. Tak mám alespoň hlavu trochu ve tmě.

Kemp navíc slouží jako ubytovna pro dělníky, takže od obytných buněk sem doléhá jejich hlasitý hovor. Kromě toho asi milión mravenců na metr čtvereční a nejvíc moskytů za všech míst, které jsem tady zatím navštívil. Ale jedna noc se dala přežít.

Ráno jsem v kempu potkal asi sedmdesátníka na procházce se psem. Samozřejmě byl zvědavý, odkud jsem. Když jsem mu to řekl, měl radost, a říkal, že on je sice Němec, ale jeho manželka je – podle jeho výrazu v podstatě stejně jako já – Rakušanka, za svobodna Sedláčková. Prostě jako Nick Carter ve filmu Adéla ještě nevečeřela: „Kde je Praha? – Ve Vídni“ 🙂 Když jsem si mu postěžoval, že Australanům skoro nic nerozumím, mávnul rukou s tím, že to je normální, že on má s australskou angličtinou taky problémy, a to tady žije od svých 10 let 🙂

to zelené před autem je pole cukrové třtiny, vlevo stojí vlečka k její přepravě

24.10. Cesta Gunna Go - Mountain View Lake Holiday Park (210 km)

Vracím se stejnou cestou, opět zastavuju na chvíli v Bowenu. Je zrovna příliv, tak dělám fotku pro srovnání (viz. 20.10.)

24. - 25.10. Mountain View Holiday Park

Po příjezdu jsem trochu zmatený. V recepci, kterou tvoří starý karavan s nějakou přístavbou, nikdo není. Asi po 20 minutách přišla nějaká paní, a říká, ať si najdu místo. Majitel že jel do města nakupovat a přijede asi za hodinu, tak pak se domluvíme. Opravdu to tak proběhlo.

recepce je ten přístavek u karavanu, v karavanu bydlí majitel

neodolal jsem, využil jsem nepřítomnosti majitele a recepci uvnitř vyfotil 🙂 nemyslím to nijak hanlivě, majitel byl skvělý a kemp taky

v kempu se dala najít i taková zátiší, ale kupodivu to nepůsobilo nijak depresivně

Majiteli je 91 let, do Austrálie přijel z Německa v roce 1952. Je to postava jak ze Slavností sněženek, stejně jako prostředí okolo. Když zjistil že jsem z Čech, tak se zaradoval, že to je skvělé, že si popovídáme německy. Prostě Evropu vidí podobně jak včera ten v Gunna Go 🙂 Trochu jsem ho zklamal že ne.

Ale povídali jsme přes půl hodiny. Před 25 lety tady vytvořil umělé laguny, aby měl vodu pro potřeby kempu. Úvěr na vybavení kempu doplatil před 8 měsíci. Zdraví mu slouží, jen si už netroufá sám prořezávat stromy. Zajímavý chlapík.

Za pozemek mu nabízejí miliony dolarů, ale on ho nechce prodat. Nedivím se a schvaluji. A možná i závidím.

Kemp je prakticky prázdný, myslím, několik karavanů vypadá obydlených trvale. Ale celkově maximálně tak 10 lidí.

Zpětně mě mrzí, že jsem tady zůstal jen jednu noc. Nejen, že cena byla mimořádně příznivá – 15 AUD i s elektrickou přípojkou, ale hlavně kvůli atmosféře. Večer se v kempu objevila spousta klokanů. Celou noc se tam popásali, ti poslední vydrželi až do rána do 8 hodin, pak se zase stáhli do stínu lesa.

Kolem lagun bylo i dost ptáků, a po setmění přišel místní possum.

za soumraku přihopkali klokani . . .

. . . a vydrželi funět, dupat a dělat mi bobky kolem stanu až do snídaně (fotka z 5.50 hod)

a co je nového přišel okouknout samozřejmě i místní possum

kromě několika trvale obydlených karavanů jsem byl v kempu sám

pohled na kemp přes laguny, kolem kterých se to krásně zelená

25.10. Cesta Mountain View Lake - Jourama Falls (140 km)

25.10.  Odjíždím z kempu, zastavuji se v Townsville koupit novou karimatku. Ta co jsem koupil první den v Cairns poslední dobou uchází a musím ji v noci dofukovat. Ale uznávám, že od samonafukovací karimatky za 19 dolarů nemůžu chtít zázraky 🙂

Tak už mám druhou karimatku, doplnil jsem i zásoby, a pokračuju do NP Paluma Range k vodopádům Jourama Falls. Mám tam zase přes správu NP rezervaci na jednu noc. Před vjezdem je brod. Vody je tam sotva 5 cm. Snad nezaprší a neuvězní mě to tam. Jiná cestu odtud nevede. Mimochodem pojištění auta nekryje škody způsobené namočením.

brod je prakticky bez vody

Jourama Falls Campground

Jourama Falls Campground nemá označená jednotlivá místa. Když jsem přijel, nikdo tam nebyl. Chvilku potom, co jsem postavil stan, přijeli rangeři zkontrolovat kemp. Ani nevylezli z auta, jen mi zamávali, tak já jim taky, a zase odjeli. Ještě není moc pozdě, tak se jdu podívat na vodopád. Cestou potkávám jen dvě holky, jinak nikdo. Vodopád je skoro bez vody, což se dalo čekat. Po cestě zpátky u potoka zahlédnu malého černého hada.

Večer jsem na celém tábořišti sám, před desátou zalézám do stanu. Asi v půl jedenácté přijelo nějaké auto. Je to trochu divné. Už jsem si všiml, že i ti nejposlednější turisti do kempů přijíždějí  za světla, nikdo nechce riskovat srážku s klokanem. Tak zase vylézám ze stanu, abych zjistil, kdo to je. Mezi stromy vidím, že je to nějaký malý karavan a zastavuje na druhé straně tábořiště. Činnost kolem karavanu nasvědčuje, že to jsou opravdu turisti, a ne lupiči. Tak jdu spát.

Po chvíli přiletěli kaloni a celou noc pískají, mňoukají a plácají křídlama. A protože mám auto pod jejich oblíbeným stromem, podle toho ráno vypadá 🙂

pokud někdo zaparkuje přes noc pod stromem s dobrým ovocem . . .

. . . toho nemine kaloní trest (čelní okno)

vodopád Jourama Falls skoro bez vody, je konec období sucha, takže nic překvapivého, ale i tak je tam hezky

v dolních partiích se voda drží a je tam bujná vegetace

Taky jsem ráno zjistil, že v noci tím malým karavanem přijeli nějaký dva kluci. Odjížděli brzy ráno. Pravděpodobně tam byli načerno a navíc na wc rozházeli toaleťák. Protože jsem byl tu noc jediný oficiální návštěvník, tak jsem to uklidil, aby to nevypadalo, že Češi dělají v australských kempech binec. Mimochodem kemp je oficiálně pro 75 osob. Ale jsou tam 2 wc pro ženský, 1 wc pro chlapi a jedna sprcha. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby byl kemp plně obsazený.

Ještě si dělám malou procházku podél potoka. Zezdola je možná na celou soutěsku s vodopádem hezčí pohled než včera z horní plošiny.

Odjíždím v 9:40.

26.10. Cesta Jourama Falls - Coconut Beachcomber, Mission Beach (150 km)

Na evropské, americké a další automobilisty ze zemí, kde se jezdí vpravo, jsou v Austrálii dobře připraveni a na značení nešetří: tři ostrůvky = tři značky. Je mi to sympatické, že se s námi počítá 🙂 V Evropě je podobná značka spíš výjimkou, a když už je, tak ne kvůli potenciálním turistům.

26. - 28.10.  Coconut Beachcomber, Mission Beach

Odpoledne přijíždím do Coconut Beachcomber Caravan Parku. Ještě, že jsem si to tady zkrátil na dvě noci – 49.50 AUD za noc! Slečna v recepci žertuje, jestli jsem se nespletl, a nemyslím dva týdny. Ještě se zeptala, jako má barvu moje auto. „Bílou. – Hm, tak to bude ok“ Smysl otázky jsem pochopil později. Zaparkoval jsem a postavil stan. Asi 20 minut nato prošel okolo mého stanu kasuár. Zaradoval jsem se – kvůli těm jsem tady, tak jsem na správném místě.

V tu chvíli netuším, že je to první a poslední kasuár, kterého uvidím.

Odpoledne využívám k výletu na Musgravea Track. Po pravdě nic moc. Široká rovná cesta mimořádně hustým a ne moc fotogenickým pralesem, fotoúlovky taky žádné.

sobota 27.10.

Ráno vyrážím na Bicton Hill. Je to necelých 200 metrů vysoký kopec v nedalekém Clump Mountain National Parku. Měl by být úrodný na varany a ptáky včetně kasuárů. Bohužel se očekávání nenaplnila. Kromě několika malých ještěrek a jednoho scinka vůbec nic. Byla to spíš sportovní záležitost. Ale po cestě nahoru i ze samotného vrcholu jsou hezké výhledy na pobřeží.

cesta na vrchol Bicton Hill

pobřeží při pohledu z Bicton Hillu

Při cestě do Austrálie každý většinou počítá s určitým nebezpečím, které mohou představovat hadi, krokodýli, žraloci, medúzy a pavouci. O tom všichni vědí, všude se o tom píše. Pokud se ale člověk nechová jako blb a respektuje několik základních pravidel, asi se mu nic nestane. Méně známé, ale o to záludnější, mi připadá nebezpečí, které může představovat stinging tree (gympie gympie), česky kopřivák morušovitý. V místech výskytu jsou cedule, a i když přímo neohrožuje život, při pohybu v přírodě je určitě dobré o tom vědět a nepodcenit to. Informace jsou dohledatelné, tady by to zabralo moc místa.

Je zajímavé, že zatímco člověku rostlina může způsobit mimořádnou a dlouhotrvající bolest, některé druhy lesních klokanů se listy stinging tree normálně živí.

Chtěl jsem si kopřivák samozřejmě vyfotit, ale bohužel (nebo možná naštěstí 🙂 ) jsem ho nenašel.

cedule cestou na Bicton Hill

Mám nastudované ještě dvě trasy – Licuala Track a Lacey Track.

Na Licuala Track žádní ptáci ani varani ani nic jiného, navíc rovná nezajímavá cesta s povrchem z navezeného štěrku, po kterém se špatně jde, vedoucí opět mimořádně hustým pralesem (jako včera na Musgravea).

Lacey Track naopak docela hezká trasa, několik můstků přes potok, ale taky skoro bez života. Od začátku celé cesty je to první den, kdy jsem nevyfotil žádné zvířátko.

Navíc v kempu dost lidí, večer pouští nějaké grotesky, dost kravál. Poprvé se tady v Austrálii těším, že odněkud vypadnu.     

Dodatečně jsem zjistil, proč se mne slečna v recepci ptala na barvu auta. Kasuáři mají ve zvyku útočit na svůj odraz v tmavých autech. Našel jsem v diskuzi na netu stížnost jedné návštěvnice, které kasuár právě v tomhle kempu auto poškodil. Kemp se na náhradu škody vykašlal s tím, že to je prostě příroda. Což je v podstatě pravda. No a ten kasuár má asi svoji oblíbenou stále stejnou trasu přes kemp zrovna kolem mého místa. Jsem docela rád, že jsem nemusel zjišťovat, jestli moje zvolené nejdražší pojištění kryje škrábance od kasuára 🙂 

podle informačních cedulí to vypadá, že by měli za každým stromem vykukovat alespoň dva kasuáři

na Lacey Tracku byly krásné průhledy do pralesa, kasuár by se tam skvěle vyjímal, tentokrát jsem ale neměl štěstí . . .

. . . i když kdoví - třeba je jenom dobře schovaný, já ho nevidím, a on mě pozoruje 🙂

Jako důkaz, že tam někde určitě jsou, jsem si na památku vyfotil aspoň jeden z kasuářích bobků – což je při průměru kolem 20 cm skromné označení. A je to nejen doklad o přítomnosti, ale i o jejich užitečnosti, protože potvrzuje, že jsou jedním z hlavních roznašečů semen po pralese.

Leží zde také známá pláž Mission Beach - jmenuje se tak i celá oblast.

Tenká čára vedoucí od stromů šikmo k hladině je lano držící síť proti medúzám čtyřhrankám.

28.10. Cesta Coconut Beachcomber - Granite Gorge (190 km)

Po cestě jsem se zastavil na Mamu Rainforest Canopy Walkway ve Wooroonooran National Parku. To je vyhlídková plošina korunami stromů. Na parkovišti bylo asi 5 aut, nikde žádný stín. Myslel jsem, že je to 350 metrů dlouhá procházka, tak jsem si nevzal vodu, opalovák ani repelent. U vchodu se usmíval aboriginec, vítal mě a ptal se odkud jsem. Překvapilo mě, že nechtěl žádné vstupné. Finta je v tom, že to byl jen uvítací výbor. O 100 metrů dál byla pokladna – 25 AUD.  A není to 350 metrů, ale 2 kilometry. Těch 350 metrů je samotná vyhlídková plošina. Po návratu bylo v autě stojícím na sluníčku asi 80°, venkovní teploměr ukazoval 44°. Dočetl jsem se, že stavba plošiny stála 10 milionů AUD. Škoda, že jim nezbylo na vysazení pár stromů na parkovišti.

Protože jsem tam byl těsně před polednem, viděl jsem jen pár ptáčků, ale byla to docela zajímavá procházka.

Mamu Rainforest Canopy Walkway, Wooroonooran NP

28. - 30.10. Granite Gorge

V Mareebě jsem doplnil zásoby, dorazil do kempu v Granite Gorge Nature Park a zaplatil si za dvě noci bez elektřiny 32 AUD. 

Hlavním lákadlem pro turisty jsou malí skalní klokani, kteří jsou zvyklí na lidi a nechají se krmit z ruky (granulemi zakoupenými v recepci). Klokani jsou krotcí a ke každému přihopkají v očekávání nějaké dobroty. Je to atrakce hlavně pro děti. Proti úplně divokým, nepřikrmovaným, mi připadali lehce obézní 🙂

když nedostal granule, nenechal se ani podrbat za ušima a uraženě odhopkal 🙂

Mě tady ale víc než klokani zajímali ptáci.

Jako na každém místě, kde je ve vyprahlé krajině trvalý zdroj vody, i tady jich bylo spousta – žluvy, medosavky, kukačky, a taky ohromné hejno kakaduů havraních. Z ostatních zvířat pochopitelně possumové, agamy a ve vodě želvy. Doufal jsem i v ježuru australskou, měla by se tady vyskytovat. Ta jediná se neukázala, tak třeba příště.

Granite Gorge (vlevo dole sedí ve stínu klokan)

kde je voda, tam je život - Granite Creek protékající Granite Gorge

29.10. Včera a dneska je zatím asi největší vedro. Včera před příjezdem do Mareeby ukazovat teploměr 39°, dneska odpoledne příruční teploměr na stole ve stínu 37,7°. Ale asi už jsem si zvyknul, a proti prvním dnům v Undaře to snáším celkem dobře.

U večeře jsem mluvil s místním recepčním. Říkal, že jeho syn pracoval jako ajťák v Praze 🙂

30.10. Ráno je trochu zataženo, nakonec se to zlepšilo. Přiletělo zase hejno kakaduů havraních, ozobávají bobule na okolních stromech. Jsou úžasní.

kakadu havraní při snídani

Utábořil jsem se v dolní části kempu. První noc byla o kus dál nějaká holka se střešním stanem. Ale než jsem stačil navázat kontakt zalezla do stanu, a brzo ráno odjela.

bylo to moc hezké místo s dostatkem stínu . . .

. . . . a stanování v Austrálii na takovém místě pod hvězdnou oblohou je romantika jako prase 🙂

30.10. Cesta Granite Gorge - Daintree Rainforest Village (140 km)

Po 10 hodině odjíždím z Granite Gorge. Nejsem úplně rozhodnutý, kam pojedu. Nejdřív jsem zkusil kemp Bustard Downs. Je to přírodní kemp u řeky, ale podle WikiCamps by měli mít zavřeno až do velikonoc 2019. Ale kdoví kdo to psal, lepší je to prověřit. Přijel jsem tam a – měli zavřeno do velikonoc 2019 🙂

Popojel jsem asi 10 km do Mt. Corbine Caravan Parku. Ani nevím proč, ale nedělalo to tam na mě nejlepší dojem. Tak jsem se rozhodl opustit vnitrozemí a jet na pobřeží.

Po cestě jsem udělal nákup ve Woolworths v Mossmanu. Ve městě jsem viděl zatím nejvíc aboriginců, toulavého pitbula, a taky další hulákající skupinku na parkovišti za městem. Koupali se v Mossman River hned za cedulí upozorňující na přítomnost krokodýlů. Celkově Mossman nic moc. Nakoupil jsem, vzal benzín a vyzvedl hotovost z ATM.

Přes Daintree River není žádný most, kdo chce přes řeku musí trajektem. Zpáteční lístek 28 AUD (nebo za 48 AUD na 5 cest). Během plavby, která trvá asi 3 minuty se zůstává v autech.

Silnice od trajektu do Daintree Rainforest Village se dost klikatí (klikatila se i před Mossmanem).

trajekt přes Daintree River

30.10. - 1.11. Daintree Rainforest Village

V kempu Daintree Rainforest Village jsem si zaplatil 2 noci (po 17 AUD). V recepci je mimořádně sympatická dvojice. Paní jsem říkal, že fotím „birds“, ale vypadala trochu udiveně, asi mi rozuměla „bears“ nebo „beards“. Nakonec jsme si to vyjasnili. Říkali, že pána včera pronásledoval kasuár. Pán tím byl evidentně nadšený, říkal, že má rád zvířata a ony zase jeho 🙂

31.10.  Ráno fotím špačky hnízdící na stromě u kuchyně. Upletli si tam několik desítek hnízd ve větvích podobně jako to dělají snovači.

Potom jedu na Jindalba Walks. Vím, že tam jsou dvě varianty, jedna 700 metrů a druhá 2,7 km. Chci projít nejdřív tu kratší, potom si vzít vodu, něco k jídlu a vyrazit na delší. Ale jak asi po těch čtyřech týdnech trochu ztrácím ostražitost, omylem jsem odbočil na tu delší. Tak po půl hodině mi dochází, že něco nehraje, kdybych byl na správné, už jsem dávno v cíli. Vracet už se mi nechce a risknu to bez vody a jen ledabyle narepelentovaný. Stezka byla úzká, ze začátku rovná, později spousta kořenů. Prales hezký, ale zvířátka žádná. Na stezce jsem postupně našel asi 10 kasuářích hovňajzů, takže tam opět někde kasuáři jsou, ale opět dobře schovaní. Ke konci jsem viděl dva malé klokany.

k ochraně (nejen) kasuárů jsou na silnici značky a taky docela drsné retardéry

Po cestě zpátky jedu 6 km na Cow Beach. Krásná pláž, bez lidí, pokud nepočítám skupinku kempující kousek za cedulí se zákazem kempování.

Cow Beach

Vracím se na oběd do kempu. Odpoledne ještě dělám výlet na Thornton Beach. Zase krásná pláž, jen 3 lidi, spousta malých rychlých krabíků.

Thornton Beach

1.11.  Po snídani se přemisťuji do horní neobsazené části kempu a tři čtvrtě hodiny vyhlížím kasuáry, kteří by tudy měli podle majitelů kempu pravidelně procházet. Ale nikde nic. Tak jsem šel ještě chvíli fotit špačky u kuchyně, potom sbalil věci a po 10 hodině odjel. 

1.11. Cesta Daintree Village - Noah Beach (12 km)

1.11. Cesta Daintree Village – Noah Beach (12 km)

Původně jsem se chtěl jet podívat na Cape Tribulation, ale po cestě jsem si to rozmyslel, a rozhodl se nejdřív ubytovat na Noah Beach. To je poslední z kempů, kde mám místo rezervované přes správu národních parků.

Zrovna když jsem přijel, vidím, že se na mém místě č. 1 usazuje nějaká dvojice. S úsměvem jim říkám, že tohle místo mám na příští dvě noci rezervované já. Taky s úsměvem se omlouvají, pak ještě říkají něco, čemu nerozumím, a odjeli nejen z mého místa, ale úplně pryč z kempu. Všechna ostatní místa jsou v tu chvíli prázdná.

Noah Beach campground

Část určená ke kempování je od moře oddělená asi metr vysokým pletivem. Nejdřív odhaduji, že je tam proto, aby nějaký mlsný krokodýl v noci nevytáhnul turistu ze stanu. Ale protože pod pletivem jsou místy až 30 cm vysoké mezery, asi to bude spíš proti turistům, aby nechodili přes pobřežní porost a nevytvářeli nové cestičky.

Po obědě se jdu podívat na pláž. Opět nádherná a úplně prázdná. Pochopitelně jako nikde tady na severu se nesmí do vody. Cedule varující před krokodýli a medúzami jsou u většiny vstupů na pláže.  

Noah Beach

Pak jsem vyrazil na Dubuji Boardwalk, potom Myall Beach a nakonec Cape Tribulation Beach.

Všechny pláže krásné, ale protože se nedá jít do vody, tak se tam většinou nikdo dlouho nezdrží. 

Z Cape Tribulation jsem se ještě pokusil popojet na sever. Dojel jsem asi 3 km za ceduli proti Rykers Road. Ale cesta byla samý štěrk a prach, žádný přístup k moři, zeleň kolem silnice zaprášená. Tak jsem se otočil a vrátil do kempu. Stejně vím, že nakonec na tuhle silnici navazuje známá cesta Bloomfield Track pro 4×4, a dál by to nešlo.

Cape Tribulation

Všechna místa v kempu už jsou obsazená,  je oblíbený. Oceán vzdálený necelých 100 metrů dělá docela kravál. Do toho vržou nějaké místní cikády. Je to jako v Kristiánovi – moře hučí, palmy šumí a cikády zpívají svou píseň 🙂 

Kupodivu tady vůbec nejsou moskyti. Jen mě odpoledne na Dubuji při focení kousla/bodla velká moucha, tzv. horsefly, takový australský ovád. Může to způsobovat alergické reakce nebo vyvolávat infekci, ale mně se to naštěstí vyhnulo, jen je to docela nepříjemné.

2.11.  Ráno fotím na pláži východ slunce, trochu zlobí mráčky na obzoru, ale i tak je to hezké

2.11.  Cesta Noah Beach - Kingfisher Park (85 km)

Ještě před 8 hodinou vyrážím. Chvílemi sprchne, ale je to z jednotlivých malých mraků na jinak modré obloze.

Spěchám, abych přejel trajektem a stihnul plavbu po Daintree River s Bruce Beltcher´s v 9.30.

Jak jsem správně tušil, v 9.30 tam skoro nikdo není a na člunu pro 24 lidí nás je jen 5. 

Řeka pěkná, všude zeleň, mangrovy. Dal jsem si do foťáku novou baterii, a ještě si vzal náhradní. Bohužel zbytečně. Žádná přehlídka zvířátek nás nečekala. Za hodinu plavby jsme viděli jednoho ledňáčka, párek strdimilů, jednoho lelkouna z poloviny schovaného za větví, jednoho malého hada taky schovaného ve větvičkách, jednoho mladého mořského krokodýla necelé 2 metry dlouhého ponořeného ve vodě (koukala mu jen půlka hlavy) a několik oranžových krabů houslistů.

Lodní průvodce celou dobu povídal o mangrovech a ekosystému, ne že by to nebylo zajímavé (rozuměl jsem tak 30 procent), ale i podle fotovýbavy ostatních bylo vidět, že jsme přijeli hlavně za zvířátky. Určité zklamání bylo vidět na nás všech.

Možná jsem trochu rozmazlený, ale v Kostarice má člověk za hodinu plavby po Rio Negro plnou kartu ledňáčků, kajmanů, volavek, leguánů a kdoví čeho ještě.

Třeba to je jen shoda okolností, ale připadá mi, že to co bylo dražší, nebylo až tak skvělé – Mission Beach, Mamu Canopy, Daintree River. Naopak místa zadarmo nebo za pár dolarů – Common Nature Park u Townsville, Eungella NP nebo kemp Mountain View Lake – byly úžasné.

V Mossmanu jsem si ve Woolworths doplnil zásoby, vzal benzín a pokračuju do Kingfisher Parku.

2. - 5.11. Kingfisher Park

Kingfisher Park Birdwatchers Lodge je přizpůsobená divokým zvířátkům. Nesmějí tam turisté s domácími zvířaty. A taky na svém webu nedoporučují návštěvu s dětmi do 10 let, a starším jen když to jsou malí přírodovědci. Má to svůj důvod – aby se tam nenudili a ostatní nerušili. Tím pádem je tady úplně jiná skladba lidí – samí birdwatcheři.

Přijel jsem a zaplatil 3 noci (po 21 AUD). Je to hezký pozemek, asi 5 hektarů, z jedné strany ohraničený širokým potokem – dokonce údajně s ptakopysky. Část tvoří vysázený sad a část vypadá skoro jako původní prales.

3.11.  Včera to byl zatím nejchladnější večer. Když jsem si šel v 8 lehnout, bylo „jen“ 23°, normálně bývá kolem 26°. V noci pršelo, ale teď už ne. Ráno fotím u potoka ledňáčka a vodní agamy. 

Mládě agamy vodní

V poledne mi jeden birdwatcher řekl, že u školy v nedalekém Julattenu je hnízdo bowerbirda – lemčíka velkého. Je to ptáček, který je sice nenápadný zbarvením, ale zajímavý je svým zvykem stavět hnízdo jako altánek, aby zaujal samičku 🙂 Vím, že tady žijí, ale nenapadlo mě, že budu mít takové štěstí.

Takže jedu do Julattenu, je to jen 2 km. Branka školy je otevřená, prozkoumal jsme křoví školního areálu, ale nikde nic. Jedu rychle zpátky. Viděl jsem, že birdwatcher s manželkou dopoledne složili stan, takže určitě dneska odjíždějí. Ještě tam jsou. Je to jasné, předtím jsem špatně  rozuměl, není ve škole, ale v parku před školou. Za chvilku ho mám. A jak tak ležím v parku v roští a fotím lemčíkův altánek, ozval se takový prskavý zvuk, a skrz hnízdo na mě kouká bowerbird. A prská, protože se mu tam nelíbím 🙂 Myslel jsem, že je to altánek už opuštěný. Samozřejmě vyklízím pole, a zkouším fotit z druhé strany přes silnici. Ale je chvilku po poledni, slunce skoro kolmo, za moc to nestojí. Po chvilce to balím s tím, že se vrátím později odpoledne. Přijíždím  do kempu a birdwatcher s manželkou zrovna opouštějí kemp. Mávám na ně, abych se pochlubil úlovkem a taky abych mu ještě jednou poděkoval. Mimochodem nevím, jak se o hnízdě dozvěděl on sám, ale žádnému z dalších asi 6 birdwatcherů v kempu o něm neřekl. Asi jsem mu byl sympatický 🙂

Nakonec jsem nejlepší fotky udělal druhý den. Bowerbird si na mě už docela zvyknul, nechal mě bez protestů přijít tak na 4 metry od hnízda a v klidu si tam pracoval. Kromě zajímavé stavby ještě snáší do prostoru kolem hnízda kamínky a různé barevné bobule – no a v civilizaci odpadky – plastové uzávěry, brčka – prostě co najde. Pozorování bowerbirda byl opravdu zážitek.

Lemčík velký před svým "altánkem" . . .

. . . kolem dokola pracně vyzdobeným

Při večeři mi po talíři leze tak mrňavý hmyz, že ani nerozeznám, co to je. Jen vidím že se to pohybuje. Kdoví kolik už jsem jich snědl 🙂 Po podlaze v kuchyni taky občas přeběhne krysa. Ale druhý den jsem u kuchyně viděl asi 1,5 metru dlouhou krajtu aksamitovou, a druhou tak o metr delší jsem objevil v nedaleké kamenné zídce. Takže udržování populace krys na přijatelné úrovni je tady zajištěno.

Krajta aksamitová číhající na krysy u kuchyně

kingfisher park krajta 02

4.11.  Dneska jedu na výlet do Mossman Gorge. Je sice neděle, to je nejméně vhodný den, ale prostě mi to tak vyšlo. Je to asi 26 km, jsem na parkovišti první už v 7.30. Do rokle není povolený vjezd autem, na poslední asi 2 km je nutné použít místní shuttle. Za pultem návštěvnického centra je tlustá neochotná holka, potvrdila mi, že první shuttle jede v 8 a lístek dostanu u ní. Ale evidentně ji otravuju moc brzo, ještě si všechno nepřipravila a lístky ještě neprodává. Tak jsem šel na chvíli ven a vrátil se 10 minut před 8. Nikdo jiný uvnitř v tu chvíli nebyl, nechtěl jsem se znovu vnucovat, a čekal, že na mě třeba mávne nebo houkne, že lístky už prodává. Nic takového. Najednou vidím, že přijel mikrobus plný organizovaných turistů, procházejí centrem a lezou rovnou do shuttlu, stojícího na druhé straně. Tak si jdu znovu říct o lístek, tentokrát si ode mě milostivě bere 9,80 AUD a v podstatě na poslední chvíli nastupuju do shuttlu, odjíždí v 7.57. 

Nicméně tohle byl jeden z pouhých dvou případů za celou dobu, kdy jsem se setkal s nějakou neochotou nebo otráveným výrazem. Jinak jsou tady všichni – v porovnání s Českem – mimořádně ochotní a příjemní – v obchodech, kempech nebo třeba u benzínek. V jednom supermarketu jsem nemohl najít svůj oblíbený banánový chleba. Zeptal jsem se prodavačky. Potvrdila, že je divné, že není v regálu s ostatními druhy trvanlivého chleba, že by tam měl být, ale poradila mi ať se vrátím ke vchodu, že by mohl být i u čerstvého pečiva. Byl tam. Dám si ho do vozíku, ušel jsem pár kroků a vidím, že ta prodavačka to nepovažovala za vyřešené. Dál sama iniciativně hledala na původním místě, chleba našla, a potom hledala mě po supermarketu, a teď ke mně chvátá s rozzářeným úsměvem i s banánovým chlebem v ruce 🙂 

Tak zpátky k Mossman Gorge. Vyrážím na 2,4 km dlouhý okruh. Výprava turistů se zasekla někde na kraji, takže si krásný prales užívám sám.

Wurrmbu Creek, Mossman Gorge

Podařilo se mi vyfotit samičku rajky queenslandské, to je skvělý úlovek. Poseděl jsem taky asi půl hodiny na pěkném místě u řeky, kde by se mělo vyskytovat 6 druhů ledňáčků, ale nikde nic.

Je to moc hezká procházka, jen to chce jít ve všední den. Odjíždím v poledne, parkoviště je teď úplně plné.

Po cestě naposledy nakupuju ve Woolworths v Mossmanu.

Odpoledne se pokouším fotit dravce, kteří se slétli na mršin tří krav na pastvině u silnice kousek od kempu. Ale jak jsem zastavil auto a stáhl okýnko, všichni odlétli. Čekám v autě asi 50 metrů daleko, ale vítr až sem přináší ten příšerný puch. Po 20 minutách to vzdávám a jedu zpátky do kempu.

Večer je se mnou v kuchyni jeden australský birdwatcher z Brisbane. Trochu mi nesedne, ale povídá spoustu věcí o focení australských zvířat. Bohužel mu chvílema moc nerozumím, za což může nejen moje špatná znalost angličtiny, ale i jeho drmolení po 4 pivech, které během poslední hodiny vypil. Nejzajímavější věc – ukazuje se, že byl u těch mrtvých krav asi půl hodiny přede mnou a úplně náhodně tam pořídil perfektní fotku psa dinga!

Kingfisher Park je skvělý na focení ptáků i dalších zvířat. O tom, že majitelé kempu mají k místním volně žijícím zvířatům hezký vztah svědčí i třeba upozornění v umývárkách:

V umývárkách jsem žádnou žabku neviděl, ale jedna White-lipped Green Tree Frog (rosnice běloretá) mi seděla hned za stanem na keři

5.11. Cesta Kingfisher Park - Cairns (90 km)

5.11. Po poledni odjíždím z Kingfisher Parku. Nejdřív jsem chtěl jet do kempu Lake Placid. Měl dobré hodnocení na WikiCamps a je u řeky. Ale když jsem tam přijel, tak mi až tak skvělé nepřišlo, a rozhodnul jsem se pokračovat rovnou do Cairns a v NRMA Holiday Parku si v chatičce připlatit jednu noc navíc. Dvě noci jsem měl rezervované předem.

5. - 8.11. Cairns, NRMA Holiday Park

pobřeží severně od Cairns

Ještě jsem se potřeboval zbavit kempingového vybavení, vyhodit ho mi přišlo škoda. Obě karimatky sice trochu ucházely, ale židlička a stolek byl v perfektním stavu. Pomohla mi náhoda.    Když jsem přijel k chatičce, viděl jsem vedle na místě pro stanování dva kluky – shodou okolností se starším Foresterem, jakého mám doma 🙂 Tak jsem za nimi zašel a nabídnul jim židličku, stůl a nakonec i obě částečně nefunkční karimatky. Divili se, že za to nic nechci a rádi si to vzali. Byli z Německa, auto i s nějakým kempovacím vybavením tady koupili, za 6 týdnů už najeli přes 9 tisíc kilometrů, a až skončí, tak to zase všechno prodají.

6.11.  Skoro každou noc jsem slyšel i viděl v kempech kaloně. Pochutnávají si na ovoci a nektaru z květů stromů. Ale nikdy se mi je nepodařilo vyfotit. Když jsem na ně posvítil, tak hned ulítli, a ve dne jsem je nikde nenašel. Kaloni se ve dne shromažďují v koloniích a čekají na večer, kdy se zase rozletí za potravou. Na netu se dají informace o takových místech dohledat. Zajímavé je, že je to často    ve městech. V Cairns by taková místa měla být dvě – v okolí parku Central Swamp a u městské knihovny. Central Swamp je po cestě do botanické zahrady, kam se chystám, tak jsem začal tam. Vyrážím před 7 hodinou. Central Swamp jsem sice našel, prošel jsem kousek podél nějakého hřiště, pak jsem narazil na řeku, a nemohl dál. Kaloně jsem nikde neobjevil. Tak jsem se vrátil a přesunul se do botanické zahrady. Botanická zahrada je rozlehlá, strávil jsem tam přes 3 hodiny a něco i nafotil.

Zítra vracím auto. Po návratu jsem nanosil všechny věci z auta do chatičky a auto vyčistil jak to šlo nejlíp vevnitř i zvenku.

Jestli jsem si před pár měsíci nedokázal představit, že budu tady, tak teď už si vůbec neumím představit, že za tři dny budu zpátky v Praze. Těch pět týdnů mi uteklo nejrychleji v životě.

7.11.  Jedu do autopůjčovny, po cestě ještě doplňuju nádrž. Auto jsem dal na jejich parkoviště a šel do kanceláře. Za pultem je ten samý člověk, který mi auto předával. Bere si klíčky, říká, že je to ok a jak jsem si užil výlet. Říkám, že užil, a čekám, že si půjdeme auto předat. Nevypadá to, že by se někam chystal, tak se ptám, jestli dostanu nějaké potvrzení, že jsem auto vrátil v pořádku. Říká, že si ho zkontroluje později, a všechno mi přijde mailem. To se mi moc nelíbí. Co když ho za chvíli někdo na parkovišti třeba odře a bude to na mě. Říkám, že ho nerad obtěžuju, ale že bych byl rád, kdyby si ho zkontroloval hned. „No problem“ – no tak proč to tak trvá 🙂 Na parkovišti ho nijak neprohlížel, jen ho zepředu vyfotil a podíval se dovnitř – asi jestli je plná nádrž. (Ukazatel plné nádrže a najeté kilometry jsem si pro jistotu vyfotil už předtím). Zopakoval že je to ok, ale žádné papírové potvrzení jsem z něj nevyrazil. Tak jsem rezignoval a šel.

Nejdřív jsem si udělal krátkou procházku na pobřeží, a potom to otočil směrem k městské knihovně. Je to poslední možnost, kde by mohli být kaloni. A – viseli tam! Stovky a tisíce kaloňů. Skoro všechny stromy kolem knihovny byly obsypané kaloni. Mezi dvěma rušnými křižovatkami, navíc naproti opravovali velký dům a dělali přitom značný kravál. Ale kaloni tam spokojeně viseli a pochrupkávali 🙂

vypadají jako malé černé hrušky, jsou jich možná tisíce na jendom stromě

Jak tak fotím, přišel ke mně nějaký člověk, že pod stromem leží mládě kaloně. Byl jsem do focení dost zabraný, a tak jsem se nejdřív nijak neangažoval. Řekl jsem mu, že nejsem odtud, nevím, co dělat, ať se zkusí zeptat v knihovně. Souhlasil a šel tak. Asi za 10 minut vidím, že odchází pryč. Ještě chvíli jsem fotil, a když jsem skončil, uvědomil jsem si, že se malým spadlým kaloněm už nikdo nezabýval. Tak jsem ho šel hledat. Ležel tam chudinka kousek od chodníku rozplácnutý čumákem k zemi. 

Protože jsem mezitím při pobíhání po trávníku na pozemku kolem knihovny narazil na ceduli s telefonními čísly na záchrannou stanici pro kaloně, bylo jasné, že bude nejlepší tam zavolat.

Já se svojí nedostatečnou znalostí angličtiny bych to asi nevysvětlil. Musím zapojit někoho dalšího. Uviděl jsem nějakého kluka s dvěma holkama, jak fotí kaloně na stromě. Šel jsem za nima – kluk byl z Francie, ale žije v Austrálii – vysvětlil jsem mu situaci a on tam zavolal. Řekli, že někdo přijede. Oni někam museli odejít, já jsem si stoupnul ke kaloňovi a čekal. Po tři čtvrtě hodině nikdo nejel, tak jsem znervózněl, že buď došlo k nedorozumění, nebo se na to vykašlali.

Rozhodl jsem se akci zopakovat. Oslovil jsem holku pozorující a mobilem fotící kaloně. A zase jsme šli volat záchranáře. Pak jsme tam spolu čekali další víc než půl hodiny. Už mi došla voda na pití, od začátku focení už jsem tam byl skoro 3 hodiny na rozpálené ulici, a chvílema jsem měl obavu, abych se tam nerozplácnul vedle kaloně.

Holka byla z USA, ale pracuje v Austrálii a do Cairns přijela na nějakou konferenci. Je tady už rok, ale chtěla by si to prodloužit, protože u nich v doma v Montaně od září sněží. Chápu ji velmi dobře 🙂

A pak konečně přijeli dvě záchranářky a vyčerpaného, ale stále ještě živého kaloně se ujaly.

od kaloňů pokaděná knihovna

Později mi došlo, že žádat o pomoc v knihovně, jak to udělal ten člověk na začátku, nebyl nejlepší nápad. Přes svoji roztomilost a užitečnost nejsou u mnoha místních kaloni oblíbení, protože samozřejmě v tom množství znečistí kde co a navíc to i docela slušně páchne. Pohled na fasádu knihovny částečně vysvětluje, proč její personál nepatří do kaloního fanklubu 🙂

Pak jsem se všichni rozloučili a já se vydal rozpálenými ulicemi 3 km přes město do kempu. Po třech hodinách pod stromem jsem toho měl už opravdu dost, chvílemi jsem i uvažoval, že si chytím taxíka, ale nakonec jsem to došel.

Večer mi přišel mail od Swissair, že mi zrušili let, a ze Singapuru místo přes Curych poletím s Lufthansou přes Frankfurt.

8. - 9.11. Cairns - Singapur - Frankfurt – Praha

Sunflower Garden, jedna ze zahrad na letišti Changi v Singapuru

Cesta zpátky byla podstatně pohodlnější, protože z Cairns do Singapuru a hlavně i ze Singapuru do Frankfurtu jsme letěli na trojsedačce jen ve dvou.

Bylo to pět nádherných týdnů.

Konec